Ať už jde v životě o cokoliv, něco musí skončit, aby něco jiného, a možná lepšího, mohlo začít. Pravdou ovšem je, že v lásce je to o to těžší, na druhou stranu možná více osvobozující.
Někoho poznáte, zamilujete se a myslíte si, jak je všechno dokonalé, no časem začnete pomalu ty růžové brýle sundávat a chápat, že ne všehno je tak, jak se může zdát.
Pan Dokonalý... Existuje doopravdy někdo takový, nebo je to jen naše iluze v touze najít toho pravého?
Existuje spřízněná duše a naše druhá polovička, nebo si to jen nalháváme a jsme schopni uvěřit všemu i přesto, že je vše mnohdy jen iluze?
Já si donedávna myslela, že jsem toho svého pana Dokonalého našla.. Náš vztah byl vždycky komplikovaný, a možná proto mě to bavilo o to víc. Nikdy jsem nevěděla co přijde, jestli se uvidíme... Jsem člověk, který nemá rád stereotyp a rozhodně si dny dopředu nelajnuju a neplánuju. Bavily mě ty situce, kdy jsme na sebe vzájemně mrkaly, usmívali a nenápadně si naznačovali, schovali se za roh, nebo si psali, ikdyž jsme seděli u jednoho stolu. Ta myšlenka, že nás někdo může načapat, ten adrenalin... To na tom všem bylo nejkrásnější. Samozřejmně, hádali jsme se, dělali jsme chyby, i když já jich dělala víc.. Ale on byl ten jediný, s kým jsem byla opravdu sama sebou a komu jsem nikdy nemusela lhát. Mohla jsem se před ním smát i brečet. Přirostl mi k srdci, ikdyž jsem to možná nechtěla, on vždycky bude mít v mém srdci svoje místo. Pro mě to vždycky bude ten nejdůležitější člověk, osoba, na kterou nedám dopustit. A ikdyž mě někdy štve a nejradši bych ho praštila, stejně ho mám nejradši ze všech! A vždycky mít budu. Svým způsobem ho budu vždyky milovat, i ve chvíli, kdy bych ho nejradši přetáhla teflonkou po hlavě. Pravdou je, že my dva jsme nikdy nebyli tipičtí přátlé, vždcyky mezi náma bylo něco víc, ať jsme se jakkoliv pohádali, ikdyž jsem si myslela, že je to konec a už spolu nikdy nepromluvíme, vždycky jsme k sobě dokázali najít cestu zpátky, usmířit se a vše i vyříkat.
Jenže vždy když se všehno zdá skvělé, tak nám dá život další ránu, která všechno zničí.
A když jsem o tom všem tak přemýšlela došlo mi, že možná bude lepší se na vše vykašlat a jít dál.
,,Končím s Božským." říkám si a přemýšlím nad tím vším, co jsme společně prožili. Ať už to bylo pozitivní nebo negtivní, ať už mi to na tváři vykouzlil úsměv, nebo způsobilo pláč.
Možná jsme na jednu stranu rozhonuti všechno vzdát a jít dál, protože nás to všechno vyčerpává a ubližuje nám to. No na druhou stranu se ptáme sami sebe, jestli jsme opravdu připraveni na to, se toho všeho vzdát. Vzpomínky nám zůstanou, fotky nevyhodíme a cit ze srdce nevymažeme, ale...
Dokážeme někdy skutečně odejít nebo pouze klameme sami sebe, protože moc dobře víme, že ten cit je silnějsí než my?
Někoho poznáte, zamilujete se a myslíte si, jak je všechno dokonalé, no časem začnete pomalu ty růžové brýle sundávat a chápat, že ne všehno je tak, jak se může zdát.
Pan Dokonalý... Existuje doopravdy někdo takový, nebo je to jen naše iluze v touze najít toho pravého?
Existuje spřízněná duše a naše druhá polovička, nebo si to jen nalháváme a jsme schopni uvěřit všemu i přesto, že je vše mnohdy jen iluze?
Já si donedávna myslela, že jsem toho svého pana Dokonalého našla.. Náš vztah byl vždycky komplikovaný, a možná proto mě to bavilo o to víc. Nikdy jsem nevěděla co přijde, jestli se uvidíme... Jsem člověk, který nemá rád stereotyp a rozhodně si dny dopředu nelajnuju a neplánuju. Bavily mě ty situce, kdy jsme na sebe vzájemně mrkaly, usmívali a nenápadně si naznačovali, schovali se za roh, nebo si psali, ikdyž jsme seděli u jednoho stolu. Ta myšlenka, že nás někdo může načapat, ten adrenalin... To na tom všem bylo nejkrásnější. Samozřejmně, hádali jsme se, dělali jsme chyby, i když já jich dělala víc.. Ale on byl ten jediný, s kým jsem byla opravdu sama sebou a komu jsem nikdy nemusela lhát. Mohla jsem se před ním smát i brečet. Přirostl mi k srdci, ikdyž jsem to možná nechtěla, on vždycky bude mít v mém srdci svoje místo. Pro mě to vždycky bude ten nejdůležitější člověk, osoba, na kterou nedám dopustit. A ikdyž mě někdy štve a nejradši bych ho praštila, stejně ho mám nejradši ze všech! A vždycky mít budu. Svým způsobem ho budu vždyky milovat, i ve chvíli, kdy bych ho nejradši přetáhla teflonkou po hlavě. Pravdou je, že my dva jsme nikdy nebyli tipičtí přátlé, vždcyky mezi náma bylo něco víc, ať jsme se jakkoliv pohádali, ikdyž jsem si myslela, že je to konec a už spolu nikdy nepromluvíme, vždycky jsme k sobě dokázali najít cestu zpátky, usmířit se a vše i vyříkat.
Jenže vždy když se všehno zdá skvělé, tak nám dá život další ránu, která všechno zničí.
A když jsem o tom všem tak přemýšlela došlo mi, že možná bude lepší se na vše vykašlat a jít dál.
,,Končím s Božským." říkám si a přemýšlím nad tím vším, co jsme společně prožili. Ať už to bylo pozitivní nebo negtivní, ať už mi to na tváři vykouzlil úsměv, nebo způsobilo pláč.
Možná jsme na jednu stranu rozhonuti všechno vzdát a jít dál, protože nás to všechno vyčerpává a ubližuje nám to. No na druhou stranu se ptáme sami sebe, jestli jsme opravdu připraveni na to, se toho všeho vzdát. Vzpomínky nám zůstanou, fotky nevyhodíme a cit ze srdce nevymažeme, ale...
Dokážeme někdy skutečně odejít nebo pouze klameme sami sebe, protože moc dobře víme, že ten cit je silnějsí než my?