Říká se, že ženy mají různé tváře. Že jinak se chovají o samotě, jinak s kamarádkami, v práci, mezi muži, na veřejnosti, před partnerem.. Jenže, která z těchto tváří je ta pravá? Dá se vůbec nějaká pravá tvář určit? Jak poznat, v kterém prostředí jsme to doopravdy my sami? Opravdu hrajeme role nebo jen vynikají různé stránky naší osobnosti? A může mít jedna bytost tolik osobností?
Když budu mluvit sama za sebe... Já jsem sama sebou jen s jedním jediným člověkem. Jen on vidí moje pravé já, ten nefalšovný pravý úsměv. Jen s ním se nebojím ničeho. Nemusím před ním nic tajit.. Ať jsem smutná, veselá, naštvaná, zklamaná... Před ním žádná tajemství nemám. Vždycky s tím člověkem mluvím upřímně, narovinu.. Z očí do očí.
Když mi jednou řekl, že mám ten nejkrásnější úsměv, odpověděla jsem mu, že ten je jen díky němu.. Ten úsměv nikdy nikdo jiný neuvidí. Upřímný a šťastný úsměv poznáte vždycky díky těm jemným vráskám kolem očí..
Ano, můžu mít spoustu kamarádů, ale je jen jeden jediný, kterému věřím na 1000%, který o mě ví všechno.. A moje ostatní tváře, ta přetvářka před kolegy v práci, rodinou, známými? Co když to není přetvářka? Co když nás ovládá podvědomí, keré my neovlivíme? Co když se tak prostě jen bráníme před okolím, které se mám snaží ubližovat?
Co když je to všechno jen způsob jak se bráníme bolesti?
Ať tak či tak, vždycky je dobré se zamyslet a uvědomit si jednu věc...
Sami sebou jsme ve chvíli, kdy cítíme radost, kdy se cítíme v bezpečí a kdy víme, kdo při nás stoj v tom nejhorším.
Protože jen ten, kdo při nás sojí v tom nejhorším je ten, kom můžeme vždy věřit , a před kým jsme sebejistí a sami sobě věříme..
Když budu mluvit sama za sebe... Já jsem sama sebou jen s jedním jediným člověkem. Jen on vidí moje pravé já, ten nefalšovný pravý úsměv. Jen s ním se nebojím ničeho. Nemusím před ním nic tajit.. Ať jsem smutná, veselá, naštvaná, zklamaná... Před ním žádná tajemství nemám. Vždycky s tím člověkem mluvím upřímně, narovinu.. Z očí do očí.
Když mi jednou řekl, že mám ten nejkrásnější úsměv, odpověděla jsem mu, že ten je jen díky němu.. Ten úsměv nikdy nikdo jiný neuvidí. Upřímný a šťastný úsměv poznáte vždycky díky těm jemným vráskám kolem očí..
Ano, můžu mít spoustu kamarádů, ale je jen jeden jediný, kterému věřím na 1000%, který o mě ví všechno.. A moje ostatní tváře, ta přetvářka před kolegy v práci, rodinou, známými? Co když to není přetvářka? Co když nás ovládá podvědomí, keré my neovlivíme? Co když se tak prostě jen bráníme před okolím, které se mám snaží ubližovat?
Co když je to všechno jen způsob jak se bráníme bolesti?
Ať tak či tak, vždycky je dobré se zamyslet a uvědomit si jednu věc...
Sami sebou jsme ve chvíli, kdy cítíme radost, kdy se cítíme v bezpečí a kdy víme, kdo při nás stoj v tom nejhorším.
Protože jen ten, kdo při nás sojí v tom nejhorším je ten, kom můžeme vždy věřit , a před kým jsme sebejistí a sami sobě věříme..