close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2016

Jsem zpátky!

11. března 2016 v 20:49
Vím, že už je to nějaká doba, co jsem napsala poslední článek. Ale nějak nebyl čas, nálada a ani inspirace. Jsou to asi čtyři měsíce, a za tu dobu se stalo spousta věcí se změnila. Aby v tom byl pořádek, rozdělím dnešní článek do tří částí.

1. Já, můj ,,dokonalý princ'' a přátelství

Říká se, že člověk s přibívajícím věkem a zkušenostmi získá i nadhled. Já ho získala, možná až moc rychle a velký, ale jsem za to ráda. Člověk získává a ztrácí. Pravdou je, že jsem si za ty čtyři měsíce prošla ledasčím. A můj dokonalý princ? Nakonec se ukázalo, že celý příběh, je daleko komplikovanější, nejen mnou a mým chováním, ale i okolnostmi, které provázeli náš vztah nevztah.. Nikdy jsme spolu nebyli, i když možná nějaké šance byly. Ty jsem ovšem zahodila hned na začátku, kdy jsem místo způsobů jak to bude fungovat, hledala výmluvy proč to fungovat nebude. A když jsem časem pochopila, že je to zbytečné, že pokud někoho máte moc rádi, nebo ho i milujete delší dobu, srdce vždy zareaguje stejně, už bylo pozdě. Chyb jsem udělala spousty, a lituju jich. A i když vím, že ani tohle, ani milion omluv nevrátí to, co jsem pokazila, jsem za ně ráda. Poučila jsem se, pohopila jsem. Jsem silnější a moudřejší. A můj dokonalý princ? Sice jsem ho ztratila jako potencionálního partnera a lásku, ale nakonec se ukázalo, že jsem v něm našla skutečného přítele. Člověka, kterého mám stále moc ráda, na kterém mi hodně záleží, a pro kterého bych udělala cokoliv. Protože je to člověk, co mi nikdy nelhal, nikdy mi neublížil, neukřivdil mi.. A já vím, že lepšího kamaráda už mít zkrátka nebudu. Mnoho lidí používá frázi ,,Ubliž mu, ublížím já tobě.'' Ale ikdyž pro většinu lidí to bohužel neznamená nic, pro mě je to heslo, kterým se řídím. Můžu vypadat jako anděl se svatozáří, ale jakmile pocítím křivdu, zjistím, že mu někdo ublížil.. Dokážu se proměnit v třihlavou saň a udělat lidem ze života peklo. Protože přátel si cenním více, než čehokoliv jiného na světě. Jsou pro mě mojí druhou rodinou, a vždycky budu stát při nich, děj se co děj! A to je věc, kterou spousta lidí bohužel neumí...


2. Já a můj nový život

Ano, změnila jsem se. Změnila jsem přátele, vyměnila zaplivaný pajzl za ,,rodinnou'' hospůdku, změnila jsem pohled na určité věci, získala jsem sebevědomí, zhubla jsem, změnila úhel pohledu. Začala jsem se stýkat s lidmi, kteří mi dřív byli cizí, nebo jsem je ze začátku nemusela. Třeba jedna moje kamarádka, se kterou teď trávím mnoho času. Ze začátku jsem ji neměla ráda, no neměla ráda.. Žárlila jsem na ni, přiznám to. Ale postupem času, kdy jsme se seznámily a poznaly se více, jsem svůj názor přehodnotila a teď je mojí dobrou kamarádkou. Naopak někteří lidé, které jsem poznala a myslela si, že budou skvělými přáteli, se nakonec ukázali v úplně opačném světle. Ale jak se říká, v každé partě se najde někdo, kdo ti nesedne. Musím ovšem přiznat, že nedávno jsem se o tomto přesvědčila znovu. Poznala jsem dva muže. Jeden mi přišel sympatický, a myslela jsem si, že se budeme moct normálně bavit. Druhého jsem uviděla a nevím proč, ale nějak jsem cítila, že s ním to nepůjde. A výsledek s průběhem času? Ikdyž jsem je oba poznala nezávisle na sobě, v jinou dobu, s odstupem... Ten, který se zdál v pohodě, mě z nějakého důvodu nemusí. Dřív jsem ho neznala, nic jsem mu neudělala a mrzí mě, že z něj mám pocit, že mě nesnáší. A u toho druhého? Dá se říct, že jsme si padli do oka, ikdyž jsem ho znala už trochu zdřívějška, a vždycky mi připadlo, že mě nemusí, opak je pravdou, a já jsem za to vděčná.


3. Já a moje rodina

Ta má na všechno svůj vyhraněný názor. Cesta, kterou jsem se vydala je špatná, lidi se kterými trávím čas jsou ti nejhorší, jsem nesnesitelná, hubnu kvůli bůhvijakým nemocem, a podobně. Tohle poslouchám denně. Ano, ze začátku mě to štvalo, ale teď? Jedním uchem tam a druhým ven, to samý pořád dokola. Všechno začalo na Vánoce, kdy jsem se kvůli tomu doma se všema hádala a odmítla se bavit s babičkou a dědou. Vydrželo to do 27.2. kdy jsme tam šli na oslavu. Sice jsem tam byla jen chvíli, protože jsem šla na fotbal, ale za celou dobu jsem neslyšela žádnou narážku na mě. Řekla jsem si, že zase zkusím obnovit komunikaci, a zatím to jde. Každý má asi svůj způsob vnímání, chápání a vyjadřování. Pochopila jsem, že zbytečné hádky nemají smysl. Vyslechnu si, co mi chce kdo říct, udělám si svůj úsudek, a tím to pro mě končí.


A co dodat koncem? Že si asi každý občas musí projít vztahovou bariérou s rodinou, citovým tajfunem, špatnou láskou, hádkami, poznáním.. Že některé věci člověk musí zažít na vlastní kůži, ať jsou sebevíc nepříjemné nebo trapné. Že někdy jedno obětí znamená víc, než milion utišujících slov. Že být svědkem života někoho jiného, aby pochopil, proč ten člověk je jaký je, má svůj smysl a význam, a že být na chvíli součástí života toho, na kom vám tolik záleží, znamená pochopit víc, a uvědomit si, že některé věci, které řešíte ve vašem životě, jsou ve srovnání s problémy a starostmi druhých jen banalita.
Takže si užívejte to, co máte. Chcete být blázniví? Buďte! Chcete se smát? Smějte se! Chcete se bavit a užívat si? Dělejte to! Milujte srdcem, naslouhejte druhým. Ale především buďte sami sebou, a to i za cenu toho, že se to pár lidem nebude líbit. Protože je to jen a jen váš život, vy si ponesete následky, vy se bude vyrovnávat se svými rozhodnutími, vy si určujete, koho v životě chcete. Ne rodina, ne přátelé, jen vy sami. Je to vaše cesta, po ketré půjdete, a je jen na vás, kdo po ní půjde vedle vás.

Pac a pusu
Hanny
XOXO