Konec nebo začátek něčeho nového?
Občas v životě zkrátka nadejde chvíle, kdy se musíte rozhodnout. A v té chvíli nevíte, jaké bude mít Vaše rozhodnutí následky. Nikdy nevíte, jak zareaguje druhá strana.
Nevím, jestli si pamatujete na poslední článek v téhle rubrice, šlo o jednu akci ve Slavoníně. Kam jsem šla v podstatě jen kvůli jednomu člověku.. Těšila jsem se, že ho překvapím, že bude rád, a že se konečně uvidíme, ale jak to tak bývá... Vše nakonec bylo jinak. Jeho, svého prince ( jak jsem ho nazývala v předešlých částích ) jsem nepotkala, místo toho jsem potkala dva bývalé spolužáky ze základní školy. A i přesto, že to dopadlo jinak, byla jsem vcelku spokojená. Moje spokojenost a naděje přešla pár dní po téhle akci.
Ozval se mi, psali jsme si. Den na to mi poslal sos zprávu. Neměl kredit a snažil se mi volat, na tom by nebylo nic tak špatného, tedy až do doby, kdy na mě v půl jedné v noci zazvonil, a vzbudil celou moji rodinu. Máma se mě přišla zeptat, proč si zvu návštěvy.. Jo, blbá otázka, já nikoho nezvala, ale věděla jsem, že je to on. Věděla jsem to, ale mámě jsem řekla, že netuším, kdo to je, že je to nejspíš Hugo nebo někdo z jeho kámošů, nebo prostě jeden z návštěvníků zdejší hospody. Ale když jsem o tom přemýšlela... Nevím, kamarádka mi řekla, že už předtím jsem pochybovala o tom, že by nám to klapalo, a že možná tohle byla ta poslední záminka.. Taková ta podvědomá poslední kapka, abych se nějak rozhodla. Dva dny jsem nad tím přemýšlela a nakonec mu napsala něco v tom smyslu, že nikdy nebudeme víc, než jen přátelé. A od té doby se mi neozval, a já se ho nesnažila kontaktovat. Možná jsem trochu doufala, že to pochopí jinak, možná jsem doufala, že můžeme zůstat přáteli..
Sem tam mám pocit, že jsem něco udělala špatně, že jsem ukončila něco, co ještě ani nezačalo. Ale jak se říká, každý konec je začátek něčeho nového.
A jak to tak bývá, člověk se o tom sám musí přesvědčit.. A já se o tom přesvědčuju denně, poslední dny..
Změna je život a občas je potřeba. A já jsem přesvědčená o tom, že v mém životě ta chvíle nadešla teď.
Je jedno, co člověk změní, důležité je, aby si tím byl jistý. A já si jistá jsem. A ať už jde o změnu bydliště, zaměstnání, barvy vlasů, laku na nehty.. Ať jde o jakoukoliv změnu, musí jí člověk cítít. Musí si být jistý tím, že ví co dělá. Ano, je možné, že tou změnou něco ztratíte, ale naopak i získáte. A já jsem opravdu vděčná mojí kamarádce Michelle, která mě v tomhle mém rozhodnutí podporuje, a pomáhá mi. Jsem vděčná nejen ji, ale i její sestře Marice. A je mi jasné, že o mém plánu už ví i Jana a Hannah. ( Michelle je hrozná drbna
). A jsem ráda, že jsou všechny na mojí straně, že mi pomáhají..
Ale hlavně, že ve mě věří, a že stojí při mě.
Nevím, jestli si pamatujete na poslední článek v téhle rubrice, šlo o jednu akci ve Slavoníně. Kam jsem šla v podstatě jen kvůli jednomu člověku.. Těšila jsem se, že ho překvapím, že bude rád, a že se konečně uvidíme, ale jak to tak bývá... Vše nakonec bylo jinak. Jeho, svého prince ( jak jsem ho nazývala v předešlých částích ) jsem nepotkala, místo toho jsem potkala dva bývalé spolužáky ze základní školy. A i přesto, že to dopadlo jinak, byla jsem vcelku spokojená. Moje spokojenost a naděje přešla pár dní po téhle akci.
Ozval se mi, psali jsme si. Den na to mi poslal sos zprávu. Neměl kredit a snažil se mi volat, na tom by nebylo nic tak špatného, tedy až do doby, kdy na mě v půl jedné v noci zazvonil, a vzbudil celou moji rodinu. Máma se mě přišla zeptat, proč si zvu návštěvy.. Jo, blbá otázka, já nikoho nezvala, ale věděla jsem, že je to on. Věděla jsem to, ale mámě jsem řekla, že netuším, kdo to je, že je to nejspíš Hugo nebo někdo z jeho kámošů, nebo prostě jeden z návštěvníků zdejší hospody. Ale když jsem o tom přemýšlela... Nevím, kamarádka mi řekla, že už předtím jsem pochybovala o tom, že by nám to klapalo, a že možná tohle byla ta poslední záminka.. Taková ta podvědomá poslední kapka, abych se nějak rozhodla. Dva dny jsem nad tím přemýšlela a nakonec mu napsala něco v tom smyslu, že nikdy nebudeme víc, než jen přátelé. A od té doby se mi neozval, a já se ho nesnažila kontaktovat. Možná jsem trochu doufala, že to pochopí jinak, možná jsem doufala, že můžeme zůstat přáteli..
Sem tam mám pocit, že jsem něco udělala špatně, že jsem ukončila něco, co ještě ani nezačalo. Ale jak se říká, každý konec je začátek něčeho nového.
A jak to tak bývá, člověk se o tom sám musí přesvědčit.. A já se o tom přesvědčuju denně, poslední dny..
Změna je život a občas je potřeba. A já jsem přesvědčená o tom, že v mém životě ta chvíle nadešla teď.
Je jedno, co člověk změní, důležité je, aby si tím byl jistý. A já si jistá jsem. A ať už jde o změnu bydliště, zaměstnání, barvy vlasů, laku na nehty.. Ať jde o jakoukoliv změnu, musí jí člověk cítít. Musí si být jistý tím, že ví co dělá. Ano, je možné, že tou změnou něco ztratíte, ale naopak i získáte. A já jsem opravdu vděčná mojí kamarádce Michelle, která mě v tomhle mém rozhodnutí podporuje, a pomáhá mi. Jsem vděčná nejen ji, ale i její sestře Marice. A je mi jasné, že o mém plánu už ví i Jana a Hannah. ( Michelle je hrozná drbna
). A jsem ráda, že jsou všechny na mojí straně, že mi pomáhají..Ale hlavně, že ve mě věří, a že stojí při mě.
A jak se zpívá v jedné písničce...
,,Bojuj za své sny, nenechej je odejít,
ukazují ti cestu přes problémy,
navzdory všemu zlému.
Nikdy nepřestávěj snít.
Nikdy nepřestávej věřit.
Věci se mění, vše záleží na nás!''