close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ad 6

26. července 2015 v 11:01 |  Něco jako deník
Víte, co je největší ironií života? Že od sebe odsouváme ty, na kterých nám nejvíc záleží, ale k tělu si připouštíme ty, co nám nejvíce ubližují. A že až s časem si začneme uvědomovat minulost a chyby.
Například střední škola.. Lidi, které jsme měli za přátele, se stali neznámými. Ti, kterým jsme se svěřovali, a se kterými jsme trávili tolik času, jsou najednou jen kapkou vody v oceánu. A ti, které jsme nesnášeli? Ti, kteří nám ze života dělali peklo? Ti se najednou v našich očích změnili k lepšímu. Ale je to tak i s láskou? Dlouhou dobu se honíme za stíny, za iluzemi. Životem nám projde spousta potencinálních partnerů a lásek, ale většina nevydrží dlouho.
A potom stačí jediná připomínka, jediný závan minulosti a jsem ztraceni.
Stačí, když po dvou letech uvidíme někoho, kdo se nám líbil, do koho jsme byli zamilovaní, a i když si myslíme, že je to pryč, tak není. Stačí jediné znamení, gesto.. Jediný úsměv nebo pohled a všechno je zpátky, minulost se stává znovu přítomností. Vzpomínky na naše setkání, společně strávený čas, blbnutí, sezení na lavičce před domem, kradení kšiltovky, první náznaky, objetí... Všechno je zpátky, jakoby se to stalo včera.
Ale je to vždy dobře? Před třemi měsíci jsem se opět setkala s člověkem, do kterého jsem kdysi před dvěma lety byla zamilovaná, začali jsme si psát a já si začala uvědomovat minulost, vybavovat si ty okamžiky, kdy jsme byli spolu, okamžiky, kdy mi moje kamarádka oznámila, že spolu chodí, okamžiky, kdy se mi kamarádka snažila pomoct s ním sblížit. A teď? Po třech měsících psaní, motýlech v břiše a spoustě nepovedených setkání? Už přes tři měsíce se domouváme, že se uvidíme, ale dodnes to nevyšlo. Jen jednou jsem ho viděla, jen jednou.. Málo, já vím. Ale co když je to znamení? Co, když si někdo tam nahoře nepřeje, abychom se setkali? Co, když se mi vyháýbá on? Co, když...? Ale i přesto všechno jsem odhodlaná bojovat. Už mě nebaví pořád jen snít o tom, že se setkáme, že budeme spolu. Nebaví mě na něj pořád jen myslet, a koukat na jeho fotku, aby mi bylo trochu líp, nebaví mě jen mu psát. Ne, chci víc.
A ikdyž vím, že to může bolet, že to nemusí vyjít, že to nebude podle mých představ.. Je mi to fuk! Jediné co chci, je být s ním, vedle něj, šťastná.. A je mi jedno, kolik lidí bude proti tomu, jak se na to bude dívat moje rodina, naši společní známí nebo moji přátelé. Protože si čímdál víc uvědomuju, že teď už to bude bolet tak, či tak.
Protože teď, už mám co ztratit.
A není podstatné, kolik lidí bude proti, kolik haters bude nadávat. Jednou je to moje rozhodnutí, a ostatní ho budou muset respektovat. A pokud ne? Alespoň budu vědět, kdo je pravý přítel a kdo jen nepodstatná osoba..

Ať už to dopadne jakkoliv.. Nevzdám se!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama