Říká se, že neexistuje správné a špatné rozhodnutí. Že se nemáme otáčet zpět a litovat svých rozhodnutí.. Ale co když se opravdu rozhodneme špatně? Co když v tu chvíli naše rozhodnutí vidíme jako to nejlepší, ale ve výsledku je špatné? A co když nás to rozhodnutí trápí? Je to opravdu lítost?
Nedávno jsem se rozhodla jít dál, přenést se přes určité věci. Rozhodla jsem se odsunout od sebe člověka, který se mnou být chtěl.. A proč? Kvůli tomu, že kouří a chodí se bavit.. Já vím, je to absurdní, ale pro mě, pro nekuřačku a holku, co si o víkendu místo vymetání klubů zaleze do postele s popcornem a dívá se na film, se tohle zdálo jako překážka. Bála jsem se, že to nepochopí, že bude chtít, abych každý víkend chodila s ním, nebo se na mě vykašle, protože já nebudu chtít. Možná jsem se prostě jen bála, že by mě chtěl měnit, že by chtěl, abych sdílela jeho životní styl.. Pochybovala jsem, ale chtěla jsem to zkusit, jenže se mi zdálo, že se všechno jaksi víc komplikuje.. Psali jsme si a já byla šťastná, kdykoliv jsem viděla, že mi píše. Ale i přesto, že bydlíme pár desítek metrů od sebe, za celou dobu jsme se nebyli schopni sejít..
Jednou mi napsal, že mají s týmem zápas, ať se zastavím. Neodpověděla jsem mu, prostě jsem si jen v práci zjistila, že jsem doma, což on netušil. A šla jsem, došla jsem na druhý poločas, a ikdyž jsem byla nervózní a v břiše jsem cítila motýli.. Byla jsem šťastná, a hrdá, že vyhráli. Viděl mě, mával mi, a já si v té chvíli připadala jako jedna z takzvaných ,football wags'.
Sice jsem si to představovala jinak, doufala jsem, že po zápase za mnou půjde, já mu pogratuluju, dám pusu a pak na něj počkám, dáme si kolu, v jeho případě pivo, on mě doprovodí domů.. Jenže po zápase odešel bez povšimnutí do kabiny, a já netušila, kdy vyjde. Nechtěla jsem tam stát sama bůhvíjak dlouho, navíc jsem musela být do osmi doma.
Ale i potom to bylo fajn, psali jsme si, ale nikde se neviděli. Historii mého plánu ve Slavoníně tu znovu omýlat nebudu, stejně jako důvod, proč jsem utla kontakty..
Pravdou ale je, že když se ohlídnu zpátky, už to tak dobré rozhodnutí není. Nevím, ale mám pocit, že jsem udělala chybu. Odkopnout člověka jen kvůli jedné chybě, kvůli pár pochybnostem.. Vždycky, když jdu večer z práce tak doufám, že ho potkám. Stalo se to, a já s tím nic neudělám, musím s tím žít. Smířit se s tím..
Sice jsem si to představovala jinak, doufala jsem, že po zápase za mnou půjde, já mu pogratuluju, dám pusu a pak na něj počkám, dáme si kolu, v jeho případě pivo, on mě doprovodí domů.. Jenže po zápase odešel bez povšimnutí do kabiny, a já netušila, kdy vyjde. Nechtěla jsem tam stát sama bůhvíjak dlouho, navíc jsem musela být do osmi doma.
Ale i potom to bylo fajn, psali jsme si, ale nikde se neviděli. Historii mého plánu ve Slavoníně tu znovu omýlat nebudu, stejně jako důvod, proč jsem utla kontakty..
Pravdou ale je, že když se ohlídnu zpátky, už to tak dobré rozhodnutí není. Nevím, ale mám pocit, že jsem udělala chybu. Odkopnout člověka jen kvůli jedné chybě, kvůli pár pochybnostem.. Vždycky, když jdu večer z práce tak doufám, že ho potkám. Stalo se to, a já s tím nic neudělám, musím s tím žít. Smířit se s tím..
Jedna moje kamarádak mi řekla, že všechno tohle je jen výmluva, že není pravda, že bych to chtěla nechat být jen tak.. A má pravdu. Musím bojovat, nesmím se vzdát. To, co se stalo mě nesmí zlomit, strach z prohry mě nesmí vyřadit ze hry. Budu bojovat, minimálně o to, aby v mém životě dál zůstal jako můj přítel, jako kamarád. Nechci ho ztratit, na to ho mám moc ráda...