close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2015

Ad 6

26. července 2015 v 11:01 Něco jako deník
Víte, co je největší ironií života? Že od sebe odsouváme ty, na kterých nám nejvíc záleží, ale k tělu si připouštíme ty, co nám nejvíce ubližují. A že až s časem si začneme uvědomovat minulost a chyby.
Například střední škola.. Lidi, které jsme měli za přátele, se stali neznámými. Ti, kterým jsme se svěřovali, a se kterými jsme trávili tolik času, jsou najednou jen kapkou vody v oceánu. A ti, které jsme nesnášeli? Ti, kteří nám ze života dělali peklo? Ti se najednou v našich očích změnili k lepšímu. Ale je to tak i s láskou? Dlouhou dobu se honíme za stíny, za iluzemi. Životem nám projde spousta potencinálních partnerů a lásek, ale většina nevydrží dlouho.
A potom stačí jediná připomínka, jediný závan minulosti a jsem ztraceni.
Stačí, když po dvou letech uvidíme někoho, kdo se nám líbil, do koho jsme byli zamilovaní, a i když si myslíme, že je to pryč, tak není. Stačí jediné znamení, gesto.. Jediný úsměv nebo pohled a všechno je zpátky, minulost se stává znovu přítomností. Vzpomínky na naše setkání, společně strávený čas, blbnutí, sezení na lavičce před domem, kradení kšiltovky, první náznaky, objetí... Všechno je zpátky, jakoby se to stalo včera.
Ale je to vždy dobře? Před třemi měsíci jsem se opět setkala s člověkem, do kterého jsem kdysi před dvěma lety byla zamilovaná, začali jsme si psát a já si začala uvědomovat minulost, vybavovat si ty okamžiky, kdy jsme byli spolu, okamžiky, kdy mi moje kamarádka oznámila, že spolu chodí, okamžiky, kdy se mi kamarádka snažila pomoct s ním sblížit. A teď? Po třech měsících psaní, motýlech v břiše a spoustě nepovedených setkání? Už přes tři měsíce se domouváme, že se uvidíme, ale dodnes to nevyšlo. Jen jednou jsem ho viděla, jen jednou.. Málo, já vím. Ale co když je to znamení? Co, když si někdo tam nahoře nepřeje, abychom se setkali? Co, když se mi vyháýbá on? Co, když...? Ale i přesto všechno jsem odhodlaná bojovat. Už mě nebaví pořád jen snít o tom, že se setkáme, že budeme spolu. Nebaví mě na něj pořád jen myslet, a koukat na jeho fotku, aby mi bylo trochu líp, nebaví mě jen mu psát. Ne, chci víc.
A ikdyž vím, že to může bolet, že to nemusí vyjít, že to nebude podle mých představ.. Je mi to fuk! Jediné co chci, je být s ním, vedle něj, šťastná.. A je mi jedno, kolik lidí bude proti tomu, jak se na to bude dívat moje rodina, naši společní známí nebo moji přátelé. Protože si čímdál víc uvědomuju, že teď už to bude bolet tak, či tak.
Protože teď, už mám co ztratit.
A není podstatné, kolik lidí bude proti, kolik haters bude nadávat. Jednou je to moje rozhodnutí, a ostatní ho budou muset respektovat. A pokud ne? Alespoň budu vědět, kdo je pravý přítel a kdo jen nepodstatná osoba..

Ať už to dopadne jakkoliv.. Nevzdám se!

Ad 5

12. července 2015 v 15:07 Něco jako deník
Říká se, že neexistuje správné a špatné rozhodnutí. Že se nemáme otáčet zpět a litovat svých rozhodnutí.. Ale co když se opravdu rozhodneme špatně? Co když v tu chvíli naše rozhodnutí vidíme jako to nejlepší, ale ve výsledku je špatné? A co když nás to rozhodnutí trápí? Je to opravdu lítost?

Nedávno jsem se rozhodla jít dál, přenést se přes určité věci. Rozhodla jsem se odsunout od sebe člověka, který se mnou být chtěl.. A proč? Kvůli tomu, že kouří a chodí se bavit.. Já vím, je to absurdní, ale pro mě, pro nekuřačku a holku, co si o víkendu místo vymetání klubů zaleze do postele s popcornem a dívá se na film, se tohle zdálo jako překážka. Bála jsem se, že to nepochopí, že bude chtít, abych každý víkend chodila s ním, nebo se na mě vykašle, protože já nebudu chtít. Možná jsem se prostě jen bála, že by mě chtěl měnit, že by chtěl, abych sdílela jeho životní styl.. Pochybovala jsem, ale chtěla jsem to zkusit, jenže se mi zdálo, že se všechno jaksi víc komplikuje.. Psali jsme si a já byla šťastná, kdykoliv jsem viděla, že mi píše. Ale i přesto, že bydlíme pár desítek metrů od sebe, za celou dobu jsme se nebyli schopni sejít..
Jednou mi napsal, že mají s týmem zápas, ať se zastavím. Neodpověděla jsem mu, prostě jsem si jen v práci zjistila, že jsem doma, což on netušil. A šla jsem, došla jsem na druhý poločas, a ikdyž jsem byla nervózní a v břiše jsem cítila motýli.. Byla jsem šťastná, a hrdá, že vyhráli. Viděl mě, mával mi, a já si v té chvíli připadala jako jedna z takzvaných ,football wags'.
Sice jsem si to představovala jinak, doufala jsem, že po zápase za mnou půjde, já mu pogratuluju, dám pusu a pak na něj počkám, dáme si kolu, v jeho případě pivo, on mě doprovodí domů.. Jenže po zápase odešel bez povšimnutí do kabiny, a já netušila, kdy vyjde. Nechtěla jsem tam stát sama bůhvíjak dlouho, navíc jsem musela být do osmi doma.
Ale i potom to bylo fajn, psali jsme si, ale nikde se neviděli. Historii mého plánu ve Slavoníně tu znovu omýlat nebudu, stejně jako důvod, proč jsem utla kontakty..
Pravdou ale je, že když se ohlídnu zpátky, už to tak dobré rozhodnutí není. Nevím, ale mám pocit, že jsem udělala chybu. Odkopnout člověka jen kvůli jedné chybě, kvůli pár pochybnostem.. Vždycky, když jdu večer z práce tak doufám, že ho potkám. Stalo se to, a já s tím nic neudělám, musím s tím žít. Smířit se s tím..
Jedna moje kamarádak mi řekla, že všechno tohle je jen výmluva, že není pravda, že bych to chtěla nechat být jen tak.. A má pravdu. Musím bojovat, nesmím se vzdát. To, co se stalo mě nesmí zlomit, strach z prohry mě nesmí vyřadit ze hry. Budu bojovat, minimálně o to, aby v mém životě dál zůstal jako můj přítel, jako kamarád. Nechci ho ztratit, na to ho mám moc ráda...

Ad 4

7. července 2015 v 23:40 Něco jako deník
Konec nebo začátek něčeho nového?

Občas v životě zkrátka nadejde chvíle, kdy se musíte rozhodnout. A v té chvíli nevíte, jaké bude mít Vaše rozhodnutí následky. Nikdy nevíte, jak zareaguje druhá strana.
Nevím, jestli si pamatujete na poslední článek v téhle rubrice, šlo o jednu akci ve Slavoníně. Kam jsem šla v podstatě jen kvůli jednomu člověku.. Těšila jsem se, že ho překvapím, že bude rád, a že se konečně uvidíme, ale jak to tak bývá... Vše nakonec bylo jinak. Jeho, svého prince ( jak jsem ho nazývala v předešlých částích ) jsem nepotkala, místo toho jsem potkala dva bývalé spolužáky ze základní školy. A i přesto, že to dopadlo jinak, byla jsem vcelku spokojená. Moje spokojenost a naděje přešla pár dní po téhle akci.
Ozval se mi, psali jsme si. Den na to mi poslal sos zprávu. Neměl kredit a snažil se mi volat, na tom by nebylo nic tak špatného, tedy až do doby, kdy na mě v půl jedné v noci zazvonil, a vzbudil celou moji rodinu. Máma se mě přišla zeptat, proč si zvu návštěvy.. Jo, blbá otázka, já nikoho nezvala, ale věděla jsem, že je to on. Věděla jsem to, ale mámě jsem řekla, že netuším, kdo to je, že je to nejspíš Hugo nebo někdo z jeho kámošů, nebo prostě jeden z návštěvníků zdejší hospody. Ale když jsem o tom přemýšlela... Nevím, kamarádka mi řekla, že už předtím jsem pochybovala o tom, že by nám to klapalo, a že možná tohle byla ta poslední záminka.. Taková ta podvědomá poslední kapka, abych se nějak rozhodla. Dva dny jsem nad tím přemýšlela a nakonec mu napsala něco v tom smyslu, že nikdy nebudeme víc, než jen přátelé. A od té doby se mi neozval, a já se ho nesnažila kontaktovat. Možná jsem trochu doufala, že to pochopí jinak, možná jsem doufala, že můžeme zůstat přáteli..
Sem tam mám pocit, že jsem něco udělala špatně, že jsem ukončila něco, co ještě ani nezačalo. Ale jak se říká, každý konec je začátek něčeho nového.
A jak to tak bývá, člověk se o tom sám musí přesvědčit.. A já se o tom přesvědčuju denně, poslední dny..
Změna je život a občas je potřeba. A já jsem přesvědčená o tom, že v mém životě ta chvíle nadešla teď.
Je jedno, co člověk změní, důležité je, aby si tím byl jistý. A já si jistá jsem. A ať už jde o změnu bydliště, zaměstnání, barvy vlasů, laku na nehty.. Ať jde o jakoukoliv změnu, musí jí člověk cítít. Musí si být jistý tím, že ví co dělá. Ano, je možné, že tou změnou něco ztratíte, ale naopak i získáte. A já jsem opravdu vděčná mojí kamarádce Michelle, která mě v tomhle mém rozhodnutí podporuje, a pomáhá mi. Jsem vděčná nejen ji, ale i její sestře Marice. A je mi jasné, že o mém plánu už ví i Jana a Hannah. ( Michelle je hrozná drbna Smějící se ). A jsem ráda, že jsou všechny na mojí straně, že mi pomáhají..
Ale hlavně, že ve mě věří, a že stojí při mě.

A jak se zpívá v jedné písničce...

,,Bojuj za své sny, nenechej je odejít,
ukazují ti cestu přes problémy,
navzdory všemu zlému.
Nikdy nepřestávěj snít.
Nikdy nepřestávej věřit.
Věci se mění, vše záleží na nás!''