Fotbal....
Mistrovství Evropy do 21. let. A večer, na který jsem se tak těšila, nebo jsem si to alespoň myslela. Ráno jsem byla v práci a od doby, kdy jsem dojela domů, jsem byla nervózní. Cítila jsem ty motýly v břiše a neutuchající touhu ho vidět. Mého pana dokonalého. Ale na druhou stranu jsem se modlila, abych na něj nenarazila. Vzhledem k dnešsní akci, kde ho chci překvapit. Ale vědět, že je na tom zápase také bylo zvláštní.
A jak jsem tam tak seděla na tribuně v tričku, které křičelo ,Jsem modelka z Itálie', a kolem sebe jsem viděla ten dav lidí a plný stadion.. To nadšení z fotbalu bylo pryč, a já se místo sledování zápasu soustředila na hledání mého prince.. Najednou jsem si přála, aby byl vedle mě. Což, teoreticky, byl, protože od jisté doby ho vidím v každém klukovi, který je mu jen trochu podobný. Je to až tak divné? Možná jo...
Touha vidět mého milovaného, touha řvát a fandit nebo tančit a zpívat o poločasové přestávce, to vše přehlušoval pocit samoty. A taky moje srdce, které křičelo ,Miluješ ho!' A to trochu zvláštní je.
Ikdyž na druhou stranu to byl hřejivý pocit uvědomit si, že je v mém životě zase ona.. Láska. Ale taky strach, protože když člověk miluje - najednou má o co přijít.. Má co ztratit..
No, nakonec jsem svého prince nepotkala, což bylo smutné, ale bylo to dobře. O to víc ho dnes překvapím svojí přítomností na té akci.
Minimálně v to doufám!
Minimálně v to doufám!Mimo to, tenhle pocit, který teď mám, jen tak nezmizí. A i když první poločas byl spíše o hledání mého prince v tom davu lidí, nakonec vše dopadlo dobře a den byl ukončený výhrou Itálie! Já se nakonec začala soustředit na to, proč jsem tam vlastně byla - na fotbal! Bavila jsem se při řadě mexických vln i hláškách a komentářích diváků okolo.
Takže nakonec, i přes počáteční nejistotu, se vše vydařilo na jedničku, a já o svou dobrou náladu nepřišla ani náhodou, právě naopak!