close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2015

Ad 3

25. června 2015 v 21:49 Něco jako deník
Dneska mě měl čekat skvělej den..

Na hřišti ve Slavoníně se konala akce, na které měl být i on. Můj princ z pohádky.
Doma jsem se upravila, oblékla a vyrazila jsem. Celou dobu jsem se těšila, protože on netušil, že tam budu. Ale jak je obvyklé, u těchto akcí, kdy chcete někoho překvapit.. Ne vždy se vydaří. Stejně jako v tomto případě.

Když jsem vešla do areálu, všude byla spousta lidí, a já v určitý okamžik cítila, že všichni zírají na mě. Na tenhle pocit si pomalu zvykám, a ikdyž jsem ráda středem pozornosti, bude asi chvíli trvat, než úplně zmizí ten divný pocit.

Nicméně, v té spoustě lidí bylo složité najít kohokoliv.. Stoupla jsem si tedy do řady na občerstvení, když v tom jsem u nedalekého stolu zpozorovala mého kamaráda, bývalého spolužáka mojí sestry. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem rozhodla, že půjdu za ním. Což bylo nakonec dobré rozhodnutí. Chvíli jsme si povídali, když mu někdo volal. Další můj známý, další bývalý spolužák mojí ségry. A vlastně ho znám dobře, protože se hodně přátelil s Hugem - s člověkem, který mi vždy přišel, jakoby byl z jiné planety... A vlastně jsem se modlila, aby ho nepřivedl sebou.. Což se nestalo. Naštěstí.

Mého pana dokonalého jsem nakonec nenašla, zato jsem si pokecala s kamarádem a známým. Ale popravdě, očima jsem stále pendlovala v tom davu, kdybych náhodou svoji lásku uviděla..

Před osmou jsem se rozloučila s kamarádem a odešla. Pravda, byla jsem zklamaná, ale to se stává. Nebyla to ničí vina, nikdo nenesl zodpovědnost. On nevěděl, že tam budu a já ho prostě jen nenašla. Ale to je život. V jednu chvíli je všechno dokonalé, a během minuty se Vám před očima zatmí. A právě v těchto chvílích poznáte pravdu. Právě tyhle chvíle Vám pomohou uvědomit si to, co bylo doposud skryto hluboko v srdci.

Takže ano, možná jsem nesplnila to, co jsem chtěla, ale po dlouhé době jsem se viděla s mým kamarádem a zjistila jsem, že kluk, kterého jsem odsuzovala kvůli přátelství s Hugem, není zas až tak špatný.

A znovu jsem se přesvědčila, že moto ,Všechno zlé, je pro něco dobré' setsakramentsky platí!

Ad 2

25. června 2015 v 12:16 Něco jako deník
Fotbal....

Mistrovství Evropy do 21. let. A večer, na který jsem se tak těšila, nebo jsem si to alespoň myslela. Ráno jsem byla v práci a od doby, kdy jsem dojela domů, jsem byla nervózní. Cítila jsem ty motýly v břiše a neutuchající touhu ho vidět. Mého pana dokonalého. Ale na druhou stranu jsem se modlila, abych na něj nenarazila. Vzhledem k dnešsní akci, kde ho chci překvapit. Ale vědět, že je na tom zápase také bylo zvláštní.

A jak jsem tam tak seděla na tribuně v tričku, které křičelo ,Jsem modelka z Itálie', a kolem sebe jsem viděla ten dav lidí a plný stadion.. To nadšení z fotbalu bylo pryč, a já se místo sledování zápasu soustředila na hledání mého prince.. Najednou jsem si přála, aby byl vedle mě. Což, teoreticky, byl, protože od jisté doby ho vidím v každém klukovi, který je mu jen trochu podobný. Je to až tak divné? Možná jo...

Touha vidět mého milovaného, touha řvát a fandit nebo tančit a zpívat o poločasové přestávce, to vše přehlušoval pocit samoty. A taky moje srdce, které křičelo ,Miluješ ho!' A to trochu zvláštní je.

Ikdyž na druhou stranu to byl hřejivý pocit uvědomit si, že je v mém životě zase ona.. Láska. Ale taky strach, protože když člověk miluje - najednou má o co přijít.. Má co ztratit..

No, nakonec jsem svého prince nepotkala, což bylo smutné, ale bylo to dobře. O to víc ho dnes překvapím svojí přítomností na té akci. Mrkající Minimálně v to doufám!

Mimo to, tenhle pocit, který teď mám, jen tak nezmizí. A i když první poločas byl spíše o hledání mého prince v tom davu lidí, nakonec vše dopadlo dobře a den byl ukončený výhrou Itálie! Já se nakonec začala soustředit na to, proč jsem tam vlastně byla - na fotbal! Bavila jsem se při řadě mexických vln i hláškách a komentářích diváků okolo.
Takže nakonec, i přes počáteční nejistotu, se vše vydařilo na jedničku, a já o svou dobrou náladu nepřišla ani náhodou, právě naopak!

Ad 1

24. června 2015 v 17:34 Něco jako deník
Rodina...

Když se řekne rodina, každého jako první napadne šťastné období, takový ten obrázek, který najdete na internetu na každé druhé stránce. Ale ne vždy tomu tak je. Jako v mém případě.
Je tomu tak měsíc, co jsem se nesnesla s tátou, neustále jsme se hádali a nedokázali spolu vycházet jako normální lidi. Mým spojencem byla moje máma.. Ale dnes? Mám pocit, že se role obrátily o 360°... Ten, s kým teď vycházím je táta. Nedávno jsem se vrátila z města a táta přišel za mnou, sednul si na postel objal mě kolem ramen a zeptal se
,,Tak ukaž, co sis koupila.'' Byla jsem překvapená, protože dřív ho tyhle věci nezajímaly a cokoliv jsem si koupila považoval za zbytečné vyhazování peněz.. Ještě před čtyřmi dny jsme se pohádali kvůli hodinkám od Swatch, které jsem si objednala. Naši měli zato, že jich mám až moc. Že mít šestery hodinky je přílišný luxus. Jenže z toho mám troje vyloženě pracovní, za pár korun. Ty troje dražší ( Daniel Klein, právě Swatch a jedny od ONstyle z Barcelony) mám vyloženě parádnické, které bych si do práce nevzala.. Když mi ty nejnovější - Pink Glistar od Swatch přišli, hned jsem šla ukázat tátovi - a světe div se! Vcelku se mu líbili! Překvapený Mrkající No, jenže zato s mámou se nesneseme. Jí vadí úplně všechno, a mě zase to, že to vadí jí.. Neustálé hádky, ty jsou na denním pořádku. Vadí jí, jakou hudbu poslouchám, na jaké filmy nebo seriály se dívám, že tančím, že zpívám. Chodím do práce, stejně jako ona. Neválím si doma šunky, ikdyž to tak občas vypadá. Taky mám svůj život, kterej si chci žít po svém.
Že s ní netrávím čas a nesedím u stolu? Že si s ní nedám kávu? A k čemu by to bylo, když každá naše debata končí stejně? Hádkou a tím, že cokoliv řeknu je špatně a jen ona má pravdu? Můj názor je nepřípustný a to, co chci já je na desátý koleji...
Je spousta věcí, které o mě naši neví, které ví jen moje kamarádky. Občas bych si přála, aby mi naši více rozuměli, ale pak si uvědomím, že je to nejspíš hloupost. Přemýšlím o tom, a říkám si, vážně to chci? Vážně chci, aby o mě věděli skutečně všechno? Ne, že by něco z toho bylo protizákoné, ale mít svá malá tajemství není hřích. Navíc, některé věci rodičům prostě ani říct nemůžete..
A největší rarita? Tedy podle mě? Buzerace a rozkazování, kdy se mám jít vysprchovat.. Tím myslím čas. Většinou se chodím sprchovat kolem půl jedenácté večer, táta ještě později. Ale moje máma by byla nejradši, kdybych šla po večerníčku spát.
U nás doma je dvojí metr na všechno a na všechny. Se ségrou provedeme stejnou věc, ale u ní se mávne rukou, zato u mě se rozvine hádka, že mám občas pocit, že se začíná třetí světová..
Táta sedí u počítače celý den, ale mě za to buzeruje. Podle mámy se nosím a chovám jako princezna ze sábi, vypisuju hovadiny, čumím na trapný seriály a fotky cizích lidí.. Zabíjím čas a doma nic nedělám..
Ale když něco upeču, když umyju podlahu nebo utřu prach a vysaju v celém bytě, tak je to taky špatně, protože to dělám, když nikdo není doma a tajně.. Žiju španělskem, fotbalem a v imaginárním světě.. Tedy, podle mámy. Chovám se na svůj věk trapně, jsem splachovací spratek a jsem nevychovaná (a kdo mě vlastně vychovával? ....) Podobné věci slýchám denně.
Nevím, byly doby, kdy mě tohle dokázalo vytočit, kdy jsem brečela.. Ale dnes? Jsem dál, prošla jsem si tolika problémy, poučila se. Teď už si myslím svoje, ignoruji a prostě si žiju svůj život tak, jak chci já. Mám svoje názory a těch se nevzdám.
Díky Bohu mám přátele na které se mohu spolehnout a jako útěk od reality tanec a zpěv. Umým stát na vlastních nohou a prát se se životem, který občas rozdává tvrdé rány. Jsou chvíle, kdy jsem vzteky bez sebe, nebo kdy bych nejardši zalezla a celý den probrečela, ale právě v těchle chvílích vím nejlíp, co mi pomůže. A ať už jsou to přátelé, hudba, tanec, kreativní činnost nebo psaní.. Vždycky vím, jak svůj život vrátit do normálu, a jak se říká.. Do pohody!
A právě díky maličkostem se dokážu znovu radovat.

Proč ne?

24. června 2015 v 17:05 Něco jako deník
Deník na blogu?

Dlouho jsem přemýšlela, jestli něco takového začít psát.. A co mě přesvědčilo? Filmy jako ,Nešika' a ,Deníky Carrie B.'
Ono samo o sobě je tenhle blog takový prostředek k tomu, jak dát najevo pocity, nebo spíše názory. Většina mladých holek, ale i starších slečen si vede denik. Ale nevýhoda takových deníků? Ze psaní Vás bolí ruka a svůj rukopis časem nepoznáte, takže přečíst si to, co jste napsaly před rokem začíná být problém. A to nemluvím o tom, co jsme napsaly v pubertě. A stejně jako představitelky těchto dvou seriálů, jako Jenna a Carrie ( a myslím, že by se jich našlo víc - jen jsem líná hledat Smějící se ), jsem se rozhodla pro něco podobného.

Samozřejmě jsou věci, které se veřejně nepíší ( i když ne každý si tak hlídá soukromí a pusu ).
Možná, že tyhle online deníky mají svůj smysl. Vy napíšete, co vás trápí a ten, kdo to bude číst možná dokáže poradit, jak se v takové situaci chovat, nebo naopak poradíte někomu právě vy.

Nevím, možná, že i proto, jsem tuhle rubriku nazvala ,Něco jako deník'..

Nostalgie

10. června 2015 v 21:18

Tento článek je spíše takovým doplněním mého videa ( https://www.youtube.com/watch?v=nHF-jiE_5Kw )...
Ikdyž jsem dnes neměla v plánu nikam chodit a chtěla jsem trénovat tanec ke skladbě ,Supercreativa' ( na video se můžete těšit brzo Mrkající ). Nakonec jsem ale šla, protože mě ani nenapadala další pokračování mého příběhu na Wattpad. Byla jsem navštívit svoji babičku a potom jsem se vydala vstříc vzpomínkám.
No dobře, původně jsem měla v plánu jet od babičky domů, ale když jsem se autobusem vracela zpátky, viděla jsem na fotbalovém hřišti ve Slavoníně trénovat nějaké fotbalisty a napadlo mě něco geniálního ( což se mi často nestává )..
No a vlastně takhle vzniknul celý ten nápad k natočení neplánovaného videa.
Takže jsem jela až na Náměstí hrdinů a šla jsem k Androvu stadionu, kde vznikla tato úvodní fotka, která se vcelku povedla. ( ¿Nebo ne? ¿Co myslíte? Já vím, já vím.. Samochvála smrdí.. Smějící se )....

Moje další kroky mířily na klidné místo u řeky, kousek od místa, kde jsme s kamarádkou trávily spoustu času. Ve videu se nezmiňuji jen o nostalgii, kterou mi vyvolává areál Androva stadionu a jeho okolí, ale i o plánu, jak si trochu pomoci tam, kde na to sám život nestačí.. Video trvá deset minut a já budu moc ráda, pokud na něj kouknete.

A to by pro dnešek bylo vše.
Užívejte krásného počasí!



Těším se na Vás u dalšího článku ( nebo dalšího videa )
Ahoj !! ✌

Una aventura divertída de sábado

7. června 2015 v 17:29


Hermosa soleado domingo todos!
Hoy tienes una contribución del viaje de ayer... Bueno, un viaje con la familia, nos fuimos a charlar.
Al principio yo no quería ir, pero luego lo pensé mejor y me fui. Esta fue la mejor decisión!

Porque me encanta el verano, el agua y el sol, es para mí el mejor tomar el sol y nadar relajarse! Durante el invierno utilizo aerosol autobronceador. Pero en verano, cuando el sol brilla, elijo un bronceado natural ..

Antes, cuando fuimos a la casa, yo estaba siempre a la sombra o en la cabaña. Hoy tengo cada momento libre en el sol.
Llegamos por la mañana y acabo de exponer su cuerpo a la luz solar! Ninguna otra cosa que he hecho. Apenas me alejo de la escucha de la música, canté y disfruté el calor (y envié selfie en Instagram S vyplazeným jazykem)
El sol estaba muy fuerte, mi media hora fue suficiente para tumbarse al sol y luego vi la primera quemadura de sol. Y qué pasa todo el día!
Me giré regularmente (asé un cerdo en fuego como Smějící se)
Todo el día he disfrutado. Los ojos cerrados, la música en los auriculares y el canto! Total relax! A veces, incluso bailé, probé la coreografía de la Supercreativa canción. Con mi amigo que hemos cambiado un poco, hemos ideado su propia acción y combinarlo con las medidas originales de Sergio Mejía ..

Canté en su mayoría canciones de Violetta, pero por lo demás he jugado la semana pasada en los auriculares todos los días, varias veces alrededor de una canción completamente diferente. La canción, que es la serie sin relación Violetta.

Y todos me miran, me miran, me miran,
por que se que soy fina por que todos me admiran,
Y todos me miran, me miran, me miran,
por que hago lo que pocos se atreveran,
Y todos me miran, me miran, me miran,
algunos con envidia pero al final,
pero al final, pero al final, todos me amaran.



Sí, por supuesto, me enamoré de esta canción. Pero esa es otra historia..

Disfrute de un hermoso día soleado!



Nos vemos en mi proximo post ✌ 💋

Las mejores vacaciones - amigos mil kilometros atrás

7. června 2015 v 15:52

Barcelona!
Ciudad de mi corazón - mi segundo casa.


Muchas veces me dicen acerca de mí mismo que soy un corazón español. No sé por qué, pero esta ciudad me envolvió por completo. Cultura, la arquitectura, el ambiente .. Incluso cuando estuve aquí la primera vez, con mi amigo, él me tenía completamente hipnotizado esta ciudad. Me enamoré de. Hacer todo. Me encanta el calor, me encanta la playa, me encanta España.
Cuando fui a Barcelona por primera vez, no sabía qué esperar. Fui con un amigo que vive aquí con mi papá y su esposa. Y cuando nos montamos aquí, debido principalmente a la El Clásico, que se jugó fútbol en directo... Ciudad vivo de fútbol, el FC Barcelona es un icono de esta ciudad, y yo no sabía qué más pronto. Ir a buscar en el estadio? Familiarizarse con los jugadores? Una foto tomada en la Sagrada Familia? Reconocer la cocina? Cultura? Esos cuatro días pasaron volando rápidamente, y yo sabía que a la salida, que un día voy a volver. Y el tiempo ha llegado ahora.
Cinco días maravillosos con mis amigos. Jane, Hannah y Michelle. Los cuatro de nosotros y la ciudad de mi corazón! Me quedé con Jane y su familia. Pero en casa estábamos demasiado. Fuimos por la ciudad, parecía más monumentos y lugares hermosos. Visitamos a nuestros amigos del fútbol, ​​cantamos y lo disfrutamos.
Pero mi visita a Barcelona también tuvo su subtexto. Su segunda razón.
22.5. Es una fecha! El día que escribí en el corazón como un hombre, al que pertenece este día.
Sergio, un hombre que me mostró el otro lado del mundo del fútbol. El hombre que me convenció de que incluso un futbolista de clase mundial puede vivir una vida normal. Para la primera vez que nos vimos que estábamos en 2012 cuando estaba en Barcelona por primera vez. Con Jane nos fuimos a Sevilla. Dónde Barcelona tuvo alguna acción. Y ahí estaba yo con Sergio en realidad se reunió.



Con el tiempo, cuando volví a la República Checa que empezamos a escribir mientras mantuvimos una relación a larga distancia, han pedido a skype .. lo que era que era y todavía son grandes amigos. Este día nos propusimos para nuestro día de la amistad. Y esa fue la principal razón por la que fui a Barccelony (excepto diversión y Paella Smějící se ) ......
Una noche me acosté con él y nuestro día que pasamos juntos. Tengo un hermoso ramo de rosas, cadena de plata con el corazón y la cena en el Tapas bar. Fue un gran día que disfrutamos juntos.

Se dice que la gente cambia, los recuerdos no lo hacen.
No creo que algunas personas no cambian.

Lo digo sobre todo porque mi familia. Ya se trate de los padres o abuelos. Lo único que me convencen de que todos los jugadores son los mismos. Aunque tienen los genes que cuando un futbolista será un fiasco. No sé por qué todos los futbolistas agrupar. No son todos iguales. Sergio, Lionel Gerard, Víctor, Neymar... Y esto es sólo una pequeña lista de los que no pertenezca a la noche i otras cosas. Son los chicos que la fama te suba a la cabeza. (Incluso si hubiera una demanda mayor que la nuestra Checa ,las estrellas' )
Para mis padres y abuelos es simplemente imposible de hacer frente al hecho de que tengo amigos, incluso en estos círculos (y los otros S vyplazeným jazykem Hola Cande y Facu !)
Y sin embargo, yo todavía era yo! Sigo siendo la misma. No cambió y no cambie!

Pero volviendo a sus vacaciones !!

Al día siguiente nos encontramos con amigos de compras. Me llevé a casa un reloj, bailarinas, y algunos collares de +MasNegro! Un día fuimos a una playa cercana para la cena y el viernes nos fuimos a una fiesta.

Cuando nos íbamos, era extraño. Como si me iba a mi casa. Como si la partida estaba perdiendo una parte de ti mismo. La parte que se quedó en Barcelona.
Y así es. Barcelona, ​​permanecerá en mi corazón para siempre! Y sé que uno .. Que un día voy a venir aquí de nuevo, pero esta vez sin un billete de vuelta, esta vez para quedarse aquí y voy a ir de vacaciones en la República Checa.

Gracias por todo, Barcelona! Siempre en mi corazón!

Un destino para sus próximas vacaciones?
Buenos Aires - Argentina!
Los quiero ♥
Nos vemos en mi proximo post!
Ciao ✌