Pomsta není vždy sladká
22. října 2017 v 22:45
Říká se, že pomsta je sladká, ale bývá to vždy tak?
Vždycky jsem si myslela, že dokážu v lidech číst, že už jsem si zažila přiliš a poznám, kdy mě lidé jen tahají za nos. No opak je pravdou. Nedávno jsem se opět přesvědčila, že to tak není.
Není to tak dlouho, co jsem potkala člověka, se kterým mi bylo dobře, zamilovala jsem se a všechno vypadalo dobře. Byli jsme spolu, já mu narovinu a hned řekla, jaké jsou mé city vůči němu. A on sám mi opakoval, že mě má rád, že je mu se mnou dobře. A na mou otázku, zda spolu budeme odpověděl, že ano. Ovšem, tohle říkal jen mě. Pro všechny ostatní jsem byla jen naivka, a podle jeho slov, co říkal ostatním, jen zábava do postele. Mě dával naději, že mezi námi něco vzniká, no ostatním vehementně tvrdil, že celý náš vztah je jen o sexu. Což mi ovšem nějak pozapoměl sdělit. A ikdyž mi všichni pořád říkali, že se mnou nikdy nebude, já i přesto věřila stále jemu. Pravda, moje naivita netrvala dlouho. Když se mi přestal ozývat a nereagoval na mé zprávy, začalo mi to vrtat hlavou. A po pár našich rozhovorech jsem měla jasno. Bylo mi zle, došlo mi, že mě jen využíval a chtěla jsem, aby trpěl.
Proto jsem se uchýlila k té největší podlosti - k pomstě.
Na instagramu jsem na instastories vložila fotku pozitivního těhotenského testu. Netrvalo to dlouho, a po dvou týdnech ignorace jsem se jeho vypisování nestíhala věnovat. Ten večer jsme spolu mluvili. Jeho reakce mi vyrazila dech. Bez jakéhokoliv zaváhání mi oznámil, že se k dítěti hlásit nebude, a poslal mě na potrat. V té chvíli jsem byla upřímně ráda, že jsem těhotná nebyla doopravdy. A abych všemu dodala na důvěryhodnosti, stáhla jsem z internetu fotku z ultrazvuku a nechala si ji vytisknout. Samozřejmně, jak to tak bývá, známí jsou všude. Jenže já byla neústupná a proto jsem pokračovala dál.
A jak to celé dopadlo?
Ve výsledku jsem ublížila především sobě. Ano, jeho jsem sice na kolena na chvíli dostala, ale za jakou cenu?
Uznávám, že jsem to přehnala, že jsem zašla daleko. Ublížila jsem tomu člověku víc než jsem chtěla, a mrzí mě to. Bohužel, čas nevrátím a rány co jsem způsobila už nezacelím.
A to nejhorší? V očích ostatních jsem klesla já, ponížila jsem samu sebe. A pro co? Pro pravdu? Lepší pocit? Spíš naopak...
Přestřelila jsem a to hodně, a i kdybych as omluvila milionkrát, nebude to stačit.
A proč vlastně tenhle článek píšu? Protože pravda možná je někdy krutá a bolí, ale pořád je lepší pravdu slyšet a smířit se s ní i přesto, že to bolí, než se zaplétat do lži a podrazů.